Popis
Palazzo del Magnifico byl rezidencí Pandolfa Petrucciho, pána Sieny. Stojí na piazza San Giovanni, na rohu via dei Pellegrini, a byl jedním z nejnádhernějších paláců své doby, i když jeho poklady jsou dnes rozptýleny po muzeích půl světa.
Postavil jej v roce 1508 Domenico di Bartolomeo podle návrhu Giacoma Cozzarelliho. Průčelí zdobilo mnoho zvonků a vytříbené bronzové náramky, které jsou dnes uloženy v Palazzo Pubblico.
Srdcem paláce byl hlavní sál v piano nobile, téměř čtvercový, se stropem malovaným Pinturicchiem a jeho dílnou: kazety s mytologickými výjevy, které přepracovávaly Zlatou klenbu Neronovy Domus Aurea, jíž malíř osobně navštívil v Římě.
Na stěnách bylo osm freskových výjevů s antickými hrdiny a klasickými příběhy, dílo Luky Signorelliho, Pinturicchia a Girolama Gengy. Kolem dřevěná konstrukce vyřezaná dílnou Barili a na podlaze majolikové dlaždice s grotesky.
Dnes lze tento sál spatřit jen po kouscích. Strop je od roku 1814 v Metropolitan Museum v New Yorku. Tři fresky jsou v National Gallery v Londýně (Amor poražený Cudností, Návrat Odyssea, Smíření Coriolana), další dvě, od Gengy, v Pinacoteca Nazionale v Sieně.
Pandolfo byl faktickým pánem města od roku 1487 do roku 1512 a jeho moc mu přinesla nepřátele a obvinění z tyranie. Přesto byl nazván Magnificem, protože uklidnil městské frakce podle vzoru Lorenza Nádherného z Florencie.
Podobně jako Lorenzo, který shromáždil největší malíře ve vile ve Spedalettu, chtěl mít kolem sebe nejlepší umělce působící v Sieně. Příležitostí k výzdobě, dokončené v roce 1509, byla pravděpodobně svatba syna Borghese s Vittorií Piccolomini, slavená 22. září.
Obrazy byly poselstvím: Návrat Odyssea odkazoval na návrat Pandolfa z exilu a později jeho syna, Útěk Aenea na Petrucciovy ve třech generacích a Apellova pomluva na dobré vykonávání spravedlnosti.
Stejně jako Medicejové měli i Petrucciové proměnlivé osudy. Několik měsíců po Pandolfově smrti, v roce 1512, byl Borghese z města vyhnán a od té doby byla výzdoba postupně rozebírána, až po sejmutí fresek ve čtyřicátých letech 19. století.
Postavil jej v roce 1508 Domenico di Bartolomeo podle návrhu Giacoma Cozzarelliho. Průčelí zdobilo mnoho zvonků a vytříbené bronzové náramky, které jsou dnes uloženy v Palazzo Pubblico.
Srdcem paláce byl hlavní sál v piano nobile, téměř čtvercový, se stropem malovaným Pinturicchiem a jeho dílnou: kazety s mytologickými výjevy, které přepracovávaly Zlatou klenbu Neronovy Domus Aurea, jíž malíř osobně navštívil v Římě.
Na stěnách bylo osm freskových výjevů s antickými hrdiny a klasickými příběhy, dílo Luky Signorelliho, Pinturicchia a Girolama Gengy. Kolem dřevěná konstrukce vyřezaná dílnou Barili a na podlaze majolikové dlaždice s grotesky.
Dnes lze tento sál spatřit jen po kouscích. Strop je od roku 1814 v Metropolitan Museum v New Yorku. Tři fresky jsou v National Gallery v Londýně (Amor poražený Cudností, Návrat Odyssea, Smíření Coriolana), další dvě, od Gengy, v Pinacoteca Nazionale v Sieně.
Pandolfo byl faktickým pánem města od roku 1487 do roku 1512 a jeho moc mu přinesla nepřátele a obvinění z tyranie. Přesto byl nazván Magnificem, protože uklidnil městské frakce podle vzoru Lorenza Nádherného z Florencie.
Podobně jako Lorenzo, který shromáždil největší malíře ve vile ve Spedalettu, chtěl mít kolem sebe nejlepší umělce působící v Sieně. Příležitostí k výzdobě, dokončené v roce 1509, byla pravděpodobně svatba syna Borghese s Vittorií Piccolomini, slavená 22. září.
Obrazy byly poselstvím: Návrat Odyssea odkazoval na návrat Pandolfa z exilu a později jeho syna, Útěk Aenea na Petrucciovy ve třech generacích a Apellova pomluva na dobré vykonávání spravedlnosti.
Stejně jako Medicejové měli i Petrucciové proměnlivé osudy. Několik měsíců po Pandolfově smrti, v roce 1512, byl Borghese z města vyhnán a od té doby byla výzdoba postupně rozebírána, až po sejmutí fresek ve čtyřicátých letech 19. století.